Barová lavice

Já bejvávala lavice
A co mám říkat — samej plyš
A neznala jsem štěnice
A neznala jsem, co je myš
Třpytila jsem se pozlátky
A věřila, že nevyblednou
A těšila se na zadky
Které si na mě jednou sednou
Čtyřicet let jsem sloužila
V šedivém baru, ve kterém
Se neustále snoubila
Absolutní tma se šerem
Ačkoli bylo docela maličko
Vidět v onom šeru
Já přece jenom viděla
A slyšela, no na mou věru
Já pamatuju básníka
Kterej si na mě denně sedal
A kterej místo u mlíka
U kontušovky štěstí hledal
Kdybych já, račte odpustit
Básníkem snad se mohla stát
Nedala bych si chvíli klid
A musela bych psát a psát
O hysterické blondýně
O muži s cizím dialektem
A o těch, kteří jedině
Si umí pestřit život sektem
Kdybych já byla básníkem
Sepsala bych svou minulost
A za posledním puntíkem
Bych jednou provždy řekla «dost»
A nikdy víc bych nesedala
V šedivém baru, ve kterém
Jak už jsem jednou předeslala
Se snoubila tma se šerem
Škoda, že jsem jen lavice
A nemám špetku nadání
Já kdybych měla ambice
Pustila bych se do psaní
Žila bych jako pták
Byla bych veselá
Teď jsem však, teď jsem však
Šedivá, omšelá
Teď jsem však, teď jsem však
Šedivá, omšelá
Nesmějte se mi prosím vás
To víte — moli, prach a čas