The Firstborn from Murk

Nastal čas zabít ticho spásných modliteb
a plivat do tváře světské marnosti v hanbě.
Dej mé vůli sílu z naprosté nicoty, třesku a hříchu
a mohu pochodovat vstříc; k Tobě můj pane nahý.
Proveď mne branami, světů tam hluboko dole.
Dovol mi se postavit po tvé levici na okraj božství
a zabodni svůj trojzubec z nejčernější větve hříchů
do mého těla a srdce, jenž vkládá kacířství v naše buňky,
ať opět uzřím archetyp věčného smilství a chaosu.
Vzývej mé tělo do své svatyně zvané smrt, v tanci neřesti, v tanci chtíče
věčného zla.
Roztroušený kráčím k zlomenému světlu života do ohně hříchu a jedu
v souřadnicích rozporu, nikdy a nikde, kde vesmír stagnuje
a tvé prázdné nic je pro mne více než mé já - Slunce člověka.
Nepřekonané světlo, co padělá božskou tkáň a jednou provždy pohřbí vše lidské.
Polykám všechnu pustinu z vězení tohoto života, mimo realitu v masce zoufalství,
hanby, perverze a odpadu.
Kde není žádná svatá božskost, žádná pravda, žádný sen, jen globální zatuchlost
evangelia, obraz vesmíru, že láska je zákon jako skrytá realita ničící řád…
Umírám, procitám na počátek ve svůj vlastní prvek do bran bílé smrti…
tvojí milostí.