Déja vu

Martin: Nejsem to já, ten koho znáš,
není to tělo mí a ví bůh, ani moje tvář.
Ani ten stín pode mnou není můj
a slova odříkává hlas, který mi nepatří.
Nejsem to já, jen deja vu je tvým hostem v domě.
Jen sny a tví deja vu.
Helena: Nejsem to já. Ta co ji znáš,
ta která mívala strach mezi řádky číst.
A půlměsíc sevřených úst právě tak nepatří mi.
Nejsem to já. Jen se ti zdám.
Jsem deja vu a tvá růže pro mě sotva mi k ránu zavoní.
Oba: To se ti zdá jako výkřik skrze tvá němá ústa
a do tvých snů vkročil stín bez těla — nezvaný host.
Věř mi, nemá smysl chtít, aby zůstal.
Jen se ti zdám a co s tím naděláš.
Martin: To já nejsem ten stín, nejsou to kroky mí
a bůhví ani moje tvář.
A těch pár slov, pár krátkých vět já vůbec nevyslovil.
Nejsem to já. Jen se ti zdám.
Jen deja vu je tvým hostem v domě.
Jen sny a tví deja vu.
Oba: To se ti zdá jako výkřik skrze tvá němá ústa
a do tvých snů vkročil stín bez těla — nezvaný host.
Věř mi, nemá smysl chtít, aby zůstal.
Jen se ti zdám a co s tím naděláš.
Helena: To nejsem já, ta co ji znáš.
Ta která mívala strach mezi řádky číst.
Ten půlměsíc sevřených úst dávno už nepatří mi.
Nejsem to já. Jen se ti zdám.
Jsem deja vu a tvá růže pro mě sotva mi k ránu zavoní.